Kdo se může stát plavčíkem a co je k tomu potřeba?

Zdroj: Ladislav Němec, MAFRA

 

Plavčík je speciálně vyškolený specialista pro prevenci nehod a tonutí, vodnímu záchranářství a první pomoci. Jeho povinnosti jsou dány platnými předpisy dané země a zařízení, ve kterém pracuje.

 

Pracovní vybavení plavčíka

  • Plavčík by měl mít jednotné oblečení, které je snadno rozpoznatelné, ale zároveň by mu nemělo bránit ve výkonu služby
  • Součástí oblečení by mělo být označení kvalifikace
  • K základnímu vybavení plavčíka patří píšťalka, telefon/vysílačky (komunikace personálu), ledvinka (brašna) s rychlorozepínací přezkou obsahující resuscitační roušku, sterilní obvazy a rychloobvaz v nepromokavém obalu, gumové rukavice, dále také sluneční brýle, čepice nebo klobouk neomezující výhled, slunečník, lahev s nápojem
  • Plavčík by neměl mít žádné šperky, které by při záchraně tonoucího mohly způsobit další poranění

Používání píšťalky musí mít jasná pravidla, aby se nestalo neefektivním. Dvě krátká písknutí mají upozornit ostatní plavčíky, aby věnovaly pozornost místu signalizace. Jedno dlouhé písknutí zase upozorňuje návštěvníky, že musí okamžitě z vody ven.

 

Kolik plavčíků má být k dispozici

V roce 2010 byla vydána odvětvová norma TNV 940920 zabývající se bezpečností na bazénech a specifikující personální a materiální standard pro zajištění bezpečnosti u umělých vodních koupacích ploch (tj. na bazénech a koupalištích). Norma specifikuje požadavky na počet a kvalifikaci osob zajišťujících dozor na bazénech vzhledem k velikosti vodní plochy (Tabulka 1), případně k aktuálnímu počtu návštěvníků, na které se musí dohlížet (Tabulka 2).

 

Tabulka 1: Personální zabezpečení podle typu bazénů

Zdroj: Bazény a wellness s.r.o.

 

Tabulka 2: Personální zabezpečení podle počtu návštěvníků

Zdroj: Bazény a wellness s.r.o.

 

Co znamenají zkratky uvedené v tabulkách

ZM – osoba se záchranářským minimem

Jedná se o kvalifikaci pro pracovníky bazénů a koupališť, včetně hotelových bazénů do maximální hloubky 160 cm. Kvalifikace nenahrazuje činnost plavčíka, ale lze ji využít jako odborný dozor pro koupání a rekreaci. Délka školení odpovídá 16 hodinám. Podmínky pro absolvování – zletilost a dobrý zdravotní stav.

 

PL – plavčík

Plavčík na bazénech, koupalištích a aquaparcích zajišťuje bezpečnost návštěvníků těchto zařízení, usměrňuje jejich chování a vodní aktivity a je-li nezbytné, je připraven vykonat příslušný záchranný zásah. Délka rekvalifikace odpovídá 70 hodinám. Podmínky pro absolvování – zletilost, dobrý zdravotní stav, minimálně středoškolské vzdělání (nejvhodnější přípravu pro tuto pozici poskytuje střední vzdělání s maturitní zkouškou nebo vyšší odborné vzdělání nebo bakalářský studijní program v oborech zdravotnictví nebo tělesná kultura, tělovýchova a sport).

 

MP – mistr plavčí

Mistr plavčí na bazénech, koupalištích a aquaparcích koordinuje, kontroluje a zajišťuje bezpečnost návštěvníků zařízení, usměrňuje jejich chování a vodní aktivity a v případě nutnosti organizuje, řídí a vykonává příslušný záchranný zásah. Délka rekvalifikačního kurzu odpovídá 150 hodinám, pro držitele kvalifikace plavčík 80 hodinám. Požadavky pro absolvování – zletilost, dobrý zdravotní stav, středoškolské vzdělání a platnou kvalifikaci „plavčík“ – nejvhodnější přípravu pro tuto pozici poskytuje střední vzdělání s maturitní zkouškou nebo vyšší odborné vzdělání nebo bakalářský studijní program v oborech zdravotnictví nebo tělesná kultura, tělovýchova a sport.

 

Na vodních tocích a plochách ještě můžete potkat vodního záchranáře, který zajišťuje bezpečnost jejich uživatelů, usměrňuje jejich chování a vodní aktivity, případě potřeby je schopen vykonat příslušný záchranný zásah. Délka rekvalifikace odpovídá 150 hodinám. Podmínky pro absolvování – zletilost, dobrý zdravotní stav, středoškolské vzdělání (nejvhodnější přípravu pro tuto pozici poskytuje střední vzdělání s maturitní zkouškou nebo vyšší odborné vzdělání nebo bakalářský studijní program v oborech zdravotnictví nebo tělesná kultura, tělovýchova a sport).

 

S čím se musí plavčík vypořádat – zdroje možného nebezpečí

  • Lidský faktor – nerespektování provozního řádu a informačních tabulí zařízení, přecenění vlastních sil a schopností, špatný zdravotní stav, vliv alkoholu a drog, indispozice starších lidí, malé děti bez dozoru
  • Nebezpečné aktivity – běh na suchu i ve vodě, plavání a skoky do vody mimo vymezené prostory (poranění hlavy, páteře), zápasy ve vodě, plavání pod vodou a potápění se bez kontroly kamaráda či rodičů
  • Zařízení a jeho vybavení – přechod ze suché do mokré zóny /uklouznutí), nerespektování pokynu k používání vybavení a vodních atrakcí, kryty odtoků a odvodňovací žlábky, plavecké dráhy, schůdky do bazénu, náhlé změny hloubky
  • Neznalost prostředí – rybníky a vnitrozemské plochy (vlny, rostliny), řeky (peřeje), moře (vlny, příboj, poranění mořskými živočichy).

 

Tonutí/utonutí

Jedním z nejdůležitějších schopností plavčíka je rozpoznat tonoucího. Pomalá reakce plavčíka může zkomplikovat následnou záchranu postiženého. Typické tonutí bývá provázeno panikou a zuřivým zápasem postiženého o udržení hlavy nad hladinou. Rozlišujeme pojem tonutí a utonutí. Tonutí je dušení ve vodě, kdy tento stav tonoucí (třeba i dočasně) přežije. Utonutí je smrt udušením z nedostatku vzduchu.

  • Tonutí ve sladké vodě: Sladká voda je oproti krvi hypotonická (krev je slanější než voda, která se dostala do plic) – voda se z plic proto vstřebává do krevního oběhu, ničí plicní sklípky, dochází k otoku plic. Krev se neokysličuje, člověk se dusí. Při masivním vniknutí vody do plic dochází navíc ještě k rozpadu červených krvinek.
  • Tonutí ve slané vodě: Mořská voda je slanější než krev. Dostane-li se mořská voda do plic, začne se krev z krevního oběhu vstřebávat do plic a tím dojde k okamžitému otoku plic. K tomuto jevu může dojít i při malém množství vdechnuté slané vody! Krev nemůže být okysličována, postižený se dusí, vykašlává zpěněnou krev, upadá do bezvědomí. Tonutí ve slané vodě je mnohem horší a progresivnější!

 

Zdroj:

MILER, Tomáš, Gabriela BŘEČKOVÁ a Miroslava BAŠKOVÁ. Prevence, bezpečnost a záchrana u vody: bazény, koupaliště a aquaparky. 1. Praha: Ondřej Falešník – FALON, 2016. ISBN 978-80-87432-20-4.

ŠMÍD, Milan. Mokré zóny v hotelovém a lázeňském wellness. Bazény a wellness s.r.o. [online]. [cit. 2021-8-18]. Dostupné z: https://www.bazeny-wellness.cz/index.php?section=clanky/osveta/hotelawellness

ŠVANCAROVÁ, Alena, Andrea VITOŠOVÁ, Zdeňka ŠACHTOVÁ a Ludmila CIMLOVÁ. Bezpečné vodní skluzavky. Prevence úrazů, otrav a násilí. České Budějovice: Tiskárny Jihočeský Inzert Express, 2011, 7(2), 176-180. ISSN 1801-0261.

VOJTOVÁ, Libuše Terezie. TONUTÍ – příčiny, příznaky, první pomoc. Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR [online]. 29.8.2013 [cit. 2021-8-18]. Dostupné z: https://eforms.zpmvcr.cz/jforum/posts/list/85.page

 

 

 

Středa, 18. Srpen 2021